Život je hlína, Hlína je život
Na přelomu tisíciletí mi do cesty vstoupila hlína. Ne že bych se památkám přestal věnovat, ale začal jsem pracovat s hliněnými omítkami v moderních interiérech. V té době byl tento obor u nás v plenkách (tedy nepůjdeme-li o sto a více let zpátky) a tak jsem se stal jedním z prvních hlinomazů v naší kotlině. A jelikož je štukatérská špachtle má druhá manželka, neopustil jsem ji ani v tomto hlinomazlení. A tak se v mých omítkách objevují motýli, stromy, ptáci, rákos, biblické postavy, sgrafita atp… Ale to je mnohdy jen bonbónek na konci tvrdé dřiny. Nejdříve je potřeba zeď nahrubovat, popř. pobít rákosem, natřít jílem, nezřídka se omítka armuje… a nakonec si tedy něco vymazlím špachtlí. A když nepracuji venku, modelujeme si s mou špachtličkou v ateliéru hliněné obrazy k zavěšení na zeď.
Přestože na spoustě historických staveb byla hlína důležitým stavebním materiálem, není úplně běžné se s ní na starších objektech setkat. Zpravidla byla použita jako výplňový materiál při zdění z kamene, jako mazanina u roubených staveb (izolace, omítka, podlaha) a proto se nachází v těch nejspodnějších vrstvách často přebílená a překrytá mladšími vrstvami. Přesto se mi několikrát povedlo potkat se s hlínou na několika starších objektech. Například u nás v Českém Krumlově při opravě fasády historického domu z roku 1607, při opravě roubenky na Klatovsku, staršího domu z nepálených cihel u Kyjova apod. Někteří oponenti tohoto materiálu hovoří o jakési módě a zbytečném přeceňování vlastností hlíny, ale jak vidno historicky nás hlína vždy doprovázela (a bude i po smrti -některé z nás).
Mnohem častěji jsem však hliněné omítky prováděl na domech mladších, popř. novostavbách, a to výhradně v interiérech. Při těchto realizacích si mohu jako autor dovolit zapojit více fantazii, limitující jsou pro mne pouze vlastnosti materiálu, s kterým pracuji. O pozitivních vlastnostech hlíny se toho dočtete mnoho a tak bych stručně zmínil několik úskalí při používání hlíny. Základem je směs písku a jílu, takže ztvrdnutí omítky je způsobeno vyschnutím vody. Správným poměrem jílu, písku a vody nedojde k vytvoření trhlin. Takže nejdůležitější je vychytat správné poměry těchto složek. Omítka se dá rovněž armovat slaměnou řezankou apod. Ale pořád je voda činitel, který vám omítku, popř. celou stavbu účinně rozebere (pozor tedy v záplavových oblastech!). Někdo si maltu míchá svépomocí, já používám z časových důvodů již namíchané směsi českých výrobců. Takže nevýhoda první: „omítka opravdu není omyvatelná“!!! U barevných finálních omítek mohou být patrné pozdější opravy. Je to dáno jednak tím, že barevné jíly nejsou vždy stejně syté a také samotným zpracováním (je to nevýhoda?). Tento fakt je dobré přijmout a nelpět na dokonalé barevné jednolitosti (bude se vám lépe žít). U filcovaných povrchů se může uvolňovat drobný píseček z omítek. Někdy stačí omést omítku košťátkem. Já omítky utahuji – kletuji. Z výhod mám nejraději neagresivitu tohoto materiálu (ani v oku) a snadnou údržbu nářadí. A jak jsem hlínou poznamenán? Při práci s hlínou mám vždy zdravější vlasy… ale na normálních stavbách mám potom problém udělat ostrý roh…